Jak centrální banky ovlivňují dění na finančních trzích

Existuje řada faktorů ovlivňujících dění na finančních trzích a pohyb cen investičních instrumentů. Jedním z hlavních hráčů na trhu (a neplatí to pouze pro forex) jsou centrální banky. Jejich hlavním mandátem je zejména sice stabilita měny a k jejímu dosažení využívají několik základních nástrojů.

Centrální banky hrají ve stabilizaci ekonomiky a ovlivňování dění na finančních trzích jednu z klíčových rolí. K tomu využívají různé nástroje monetární politiky, které lze rozdělit do několika hlavních kategorií. Přestože každá centrální banka má jiný mandát (cenová stabilita, cílování inflace nebo zaměstnanost), vychází ze specifických podmínek a přizpůsobuje se různým fázím cyklu, resp. odlišnému inflačnímu prostředí, jsou nástroje využívané všemi centrálními bankami prakticky stejné. Investoři a tradeři však mohou tyto rozdíly a jejich porozumění využívat ve svůj prospěch, protože vytvářejí různorodé obchodní příležitosti.

Řízení úrokových sazeb

Jedním z hlavních a nejdůležitějších nástrojů centrálních bank při dosahování cenové stability, jsou úrokové sazby, resp. základní úroková sazba. Každá centrální banka určuje jinou primární úrokovou sazbu, kterými mohou přímo ovlivňovat hodnotu svých měn.

Americká centrální banka Fed například určuje diskontní sazbu, což je sazba, za níž si komerční banky mohou půjčovat peníze přímo od Fedu. Evropská centrální banka zase určuje sazbu pro hlavní refinanční operace (Main Refinancing Operations Rate), úrokovou sazbu mezní zápůjční facility (Marginal Lending Facility Rate) a sazbu vkladové facility (Deposit Facility Rate). První je sazba, za kterou si banky vypůjčují od ECB peníze na jeden týden, druhá je sazba, za kterou si banky mohou půjčit peníze od ECB přes noc a třetí je sazba, kterou banky dostávají za uložení peněz u ECB přes noc a určuje spodní hranici krátkodobých sazeb peněžního trhu.

Zvýšení sazeb vede ke zdražení úvěrů, což by mělo vést k utlumení vysoké inflace a ochlazení ekonomiky. Snížení sazeb naopak zlevňuje úvěry v ekonomice, což by mělo vést k podpoře investic a spotřeby a následnému růstu ekonomiky. Zvýšení úrokových sazeb v jedné zemi v porovnání s úroky v jiných zemích může vést ke zvýšení atraktivity dané měny pro investory, protože jim tím nabízí vyšší výnosy. To pak může vést ke zvýšení hodnoty dané měny, resp. posílení měny vůči ostatním měnám.

Operace na volném trhu

Další silným nástrojem centrálních bank jsou tzv. operace na volném trhu (Open Market Operations). Centrální banky při nich prodávají cenné papíry komerčním bankám a jiným subjektům, nebo od nich cenné papíry nakupuje, většinou s cílem ovlivnit objem peněz v ekonomice a tím ovlivnit krátkodobé úrokové sazby.

Když centrální banky nakupují cenné papíry (krátkodobé státní dluhopisy), zvyšuje tím likviditu v bankovním systému, což vede k podpoře poskytování úvěrů a tím i ekonomiky. Když naopak centrální banka cenné papíry prodává, snižuje tím likviditu na trhu s cílem zpomalit růst a tím i inflaci. V prvním případě jde o tzv. expanzivní měnovou politiku a v posledních letech se často využívala při tzv. kvantitativním uvolňování (Quantitative Easing). Druhým případem je restriktivní politika a centrální banky jí využívají u kvantitativního utahování (Quantitative Tightening).

Povinné minimální rezervy

V poslední době v rozvinutých ekonomikách málo využívaný nástroj centrálních bank. Ve větší míře jej dnes využívají spíše centrální banky v rozvíjejících se ekonomikách. Základem tohoto nástroje je určení procenta vkladů, které musí komerční banky držet u centrální banky jako rezervu. Zvýšení rezerv vede k omezení množství peněz v ekonomice, protože banky mají méně peněz k půjčování, což pak vede k utlumení ekonomického růstu i inflace. Snížení rezerv naopak vede ke zvýšení likvidity, což má za následek podporu úvěrů a spotřeby a zvýšení ekonomického růstu.

Měnové intervence

Jde o poměrně krajní řešení, kdy centrální banky přímo vstupují na devizový trh s cílem ovlivnit měnový kurz. Většinou k tomu využívají vlastní rezervy nebo možnost vytvářet teoreticky neomezené množství vlastní měny.

V prvním případě nakupují domácí měnu, aby docílily jejího posílení, například když chtějí dosáhnout snížení inflace, nebo se, v extrémním případě, brání svou měnu před spekulanty (to se může stát některým rozvíjejícím se ekonomikám).

Centrální banky však častěji přistupují k oslabování vlastní měny, když nakupují cizí měny za vlastní měnu, které mají teoreticky neomezené množství. V tomto případě mohou intervence na trhu trvat i několik let, a centrální banky se tím snaží podpořit export (levnější domácí měna vede ke zlevnění domácích výrobků na zahraničních trzích) a docílit zvýšení ekonomického růstu. Tento přístup centrálních bank sebou nese několik rizik a může výrazně snížit kredibilitu centrální bank, která intervenci špatně načasuje, nebo nezvládne její ukončení, jako se to stalo švýcarské centrální bance v roce 2015.

Forward Guidance

Mnohem častěji využívaným a umírněnějším nástrojem než intervence na trzích je výhledová komunikace centrálních bank, často označovaná jako froward guidance. Centrální banky tímto verbálním nástrojem ovlivňují očekávání trhů ohledně budoucího vývoje úrokových sazeb nebo inflace. Cílem je většinou zvýšit účinnost jiných nástrojů, aniž by muselo dojít ke jejich realizaci nebo změně. Účinnost tohoto opatření však může být omezena, pokud je v rozporu s aktuálními kroky centrálních bank.

Podle toho, jak vyjádření banky působí na trhy, může být charakterizováno jako jestřábí (když indikuje zpřísnění monetární politiky) nebo holubičí (uvolnění politiky). Centrální bankéři pak mohou například mluvit o normalizaci politiky, když jde o návrat z výjimečného stavu k typické měnové politice. Dalšími oblíbenými termíny centrálních bankéřů pak mohou být tzv. konečná sazba, která značí maximální sazbu a ukončení zvyšování sazeb, nebo neutrální sazba, která zase značí sazbu, která nemá na ekonomiku ani restriktivní ani stimulační vliv.